New exhibition Now and there – Milan Jaroš

From April 12 to June 4, 2023, Milan Jaroš’s exhibition TEĎ A TAM will be on display at our gallery 400 ASA in Smíchov.

Greengrocers in the heart of Europe
I like Czechia. As a child I wanted to be American because it was a free country and there are endless prairies, wild rivers, towering mountains and dense forests. But once I became interested in our history, and then criss-crossed the Czech Republic as a reporter, I liked our country better and didn’t want to live anywhere else.
This is not at all an empty sentiment or an expression of idealism. A journalist who isn’t blind and deaf cannot idealize any society. It was our imperfection that fascinated me, an imperfection which at the same time meets the desire to be something more. Smallness is constantly struggling with greatness. And I find the struggle for our character to be adventurous in a way.
In 1918, our ancestors believed that the end of history had come. Although Francis Fukuyama did not write this formulation until 1992, the Czechs had accepted it long before then. They thought that they would create their own little garden in the middle of Europe and if they didn’t care about the rest of the world, the world wouldn’t care about them. Wrong. 1938. Wrong. 1948. Wrong. 1968. Even today, various manipulators play on this isolationist sentiment: leave Ukraine to its fate and all will be better. Leave the EU and NATO and there will be eternal peace.
The term “garden” is not used casually. The Czechs first lost the wild Subcarpathian Russia after World War II, and then Slovakia in 1993, with its areas of uniquely untamed nature. Czech landscape, on the contrary, seems to have adapted to the desire for tranquillity. As soon as a wild animal appears, a debate starts: are they allowed to be here? In Slovakia they warn about the threat of bears, in the Czech Republic we warn about ticks. If there is a society anywhere in the world which is imprinted on nature, it’s here.
Politically and landscape-wise, we are struggling with the claim of Tomas G. Masaryk that “little” Czechs should be big, because only then will the world care about their fate and not let them fall with the feeling that smallness is our strongest weapon. We will outlive anyone with our indifference. But there is another option that can combine both, which is to acknowledge our smallness in history, so that we don’t forget the need to cultivate good partnerships with allies, and to accept our greatness, so that we help people or societies in need in order to make the world a better place to live. Just as we are doing now in helping Ukraine and its refugees.
In order to make decisions, we must first understand each other. And that isn’t easy, paradoxically because we live in an era of opinions. Social networks have given us the impression that we can and, more importantly, should express ourselves on everything that passes by. Climate change, pandemics, globalisation… The more complex the topic, the clearer the opinion.
That’s why we need guides to help us seek understanding. Among them are also photographers. Because the best ones have the ability to perceive. Everyone can see, but perceiving people, space, smells, rhythm, shades… is art of its own merit. That also includes the need to understand (not to be confused with approval) people.
No one wants to appear as a caricature.
We desire to be unique in our being. A large number of problems start with people feeling that they are invisible and inaudible. And when they do get noticed, it’s only to have a label put on their forehead. Sometimes the world can’t be described without a certain degree of generalization. We sometimes are, or even long to be, part of a crowd, a group or – in modern terms – a bubble, we also want to feel our unique imprint.
When I look at Milan Jaroš’s photographs, I see Czechia as I know it. There is kindness, irony, recklessness, poor taste, beauty, smallness and mystery. I feel the same love from him that I feel myself, because only such a strong relationship allows for critical perception. A perception free of ridicule. When Václav Havel was looking for an illustrative example for The Power of the Powerless, he chose the now legendary greengrocer. Not some heroic profession
or social figure, but a simple greengrocer.
The chosen profession alone is a brilliant metaphor.
In Talks with TGM, Masaryk says that “we need fifty years of undisturbed development, and then we’ll be where we’d like to be today”. Will we be the first generation to get to those fifty years? What will we tell ourselves about the Czechs in 2039? And also, where do we want to be?

Erik Tabery
Editor-in-chief of Respekt magazine

Post a Comment

Fotograf Milan Jaroš se již přes 20 let snaží zachytit současné Česko. S projektem, kterému pracovně říká Bohemian Rhapsody, začal již během svých studií v ateliéru Viktora Koláře na FAMU. Od té doby pracuje jako reportér, fotografuje malé i velké události a Česko, češství a česká krajina ho nepřestávají fascinovat. Z obrovského souboru by jednou chtěl vydat knihu, v galerii 400 ASA vystavuje malou výseč z posledních čtyř let.
 
Jaroš studoval v letech 1998–2004, od roku 2008 pracuje pro časopis Respekt. Fotografuje napříč žánry v Česku, ale i ve světě. Za svou práci pro Respekt byl opakovaně oceněn na Czech Press Photo (hlavní cena, cena diváků, grant Prahy) a získal druhou cenu Unicef award v roce 2009. Mimo Respekt spolupracoval s médii jako New York Times nebo agenturou Bloomberg.
 
Výstava „Teď a tam“ ve 400 ASA Gallery je otevřena každý den od 9 do 18 hodin, vstupné je dobrovolné.

Zelináři v srdci Evropy
Mám rád Čechy. Jako dítě jsem chtěl být Američan, protože to byla svobodná země a rozprostírají se tam nekonečné prérie, vinou divoké řeky, ční ostré hory a rozléhají husté lesy. Jakmile jsem se ale začal zajímat o naši historii a pak jako reportér projížděl Česko křížem krážem, měl jsem naši zemi raději a nechtěl žít nikde jinde.
Vůbec nejde o prázdný sentiment či projev idealismu. Novinář, který není slepý a hluchý si nemůže idealizovat žádnou společnost. Fascinovala mě právě naše nedokonalost, která se zároveň potkává s touhou být něco víc. Malost se tu neustále pere s velikostí. A zápas o náš charakter mi přijde svým způsobem dobrodružný. Už tím, že nikdy neskončí, nebude jasný vítěz, protože není cílová rovinka.
V roce 1918 naši předkové uvěřili, že nastal svého druhu konec dějin. Tuto formulaci sice Francis Fukuyama sepsal až v roce 1992, ale Češi ji přijali dávno před tím. Mysleli si, že si vytvoří svoji zahrádku uprostřed Evropy a když se nebudou zajímat o svět kolem, nebude se svět zajímat o ně. Omyl. 1938. Omyl. 1948. Omyl. 1968. I dnes různí dezinformátoři a manipulátoři hrají na zdejší izolacionistický sentiment: nechme Ukrajinu svému osudu a bude líp. Opusťme Evropskou unii a NATO a nastane věčný mír.
Termín „zahrádka“ není použit náhodně. Češi nejdříve po druhé světové válce ztratili divokou Podkarpatskou Rus a v roce 1993 i Slovensko s místy dosud unikátně nespoutanou přírodou. V Česku jako by se naopak i krajina měla přizpůsobit touze po klidu, hlavně vymazat hrozbu překvapení. Jakmile se tu objeví nějaká divoká šelma, byť je to třeba bobr, rozběhne se debata: a smějí tu být? Na Slovensku se varuje před medvědy, v Česku před klíšťaty. Jestli je někde ve světě nějaká společnost otisknuta do přírody, pak u nás.
Politicky i krajině se v nás pere nárok Tomáše G. Masaryka, aby „malí“ Češi byli velikými, protože jen tak bude světu záležet na jejich osudu a nenechá je padnout, s pocitem, že malost je naše nejsilnější zbraň. Přežijeme svojí lhostejností kohokoli. Nabízí se ale jiná varianta, která dokáže zkombinovat obojí, tedy že si uvědomíme svou malost v dějinách, abychom nezapomínali na nutnost pěstovat dobrá partnerství se spojenci, a přijmeme i svou velikost, tedy mimo jiné nutnost pomáhat lidem či společnostem v nouzi, aby byl svět lepší místo k životu. Jako to nyní činíme například při pomoci Ukrajině a uprchlíkům.
Abychom mohli přijmout rozhodnutí, musíme si nejdříve rozumět. A to není vůbec jednoduché, paradoxně i proto, že žijeme v éře názorů. Sociální sítě v nás vzbudily dojem, že se můžeme, a hlavně máme vyjádřit ke všemu, co se kolem nás mihne. Změna klimatu, pandemie, globalizace… Čím složitější téma, tím jasnější názor. Stanovisek je tolik, že se ztrácí ověřené společné poznání.
Proto potřebujeme průvodce, kteří nám pomohou porozumění hledat. Patří mezi ně i fotografové. Ti nejlepší totiž disponují schopností vnímat. Vidět umí každý, ale vnímat lidi, prostor, vůně, rytmus, odstíny… je svého druhu umění. Náleží k tomu i nutnost chápat (nezaměňovat se souhlasem) lidi a ukazovat je tak, jak by sami sebe chtěli vidět.
Nikdo nechce působit jako karikatura, prototyp nějaké části společnosti. Toužíme být jedineční ve svém bytí. Velká část problémů začíná u toho, že lidé získají pocit, že jsou neviditelní a neslyšitelní. A když už si jich někdo všimne, tak proto, aby jim dal na čelo nálepku. Někdy nejde svět popisovat bez jistého zevšeobecnění, všichni jsme členy různých společenských skupin, tu nás spojuje, koho volíme, jindy náš věk nebo místo, kde žijeme, ale i když tu a tam jsme, a dokonce i někdy toužíme být součástí davu, skupiny či moderně řečeno bubliny, chceme vnímat i svůj jedinečný otisk.
Když se dívám na fotografie Milana Jaroše, vidím Česko, jaké znám. Je tu vlídnost, ironie, bezohlednost, nevkus, krása, malost i tajemství. Vnímám u něj stejnou lásku, jakou pociťuji já, protože jen tak silný vztah umožňuje kritické vnímání. Vnímání prosté posměchu, protože si uvědomujeme, že každý jsme poskládaný ze všech zmíněných elementů. Když Václav Havel hledal ilustrující příklad do Moci bezmocných, zvolil dnes už legendárního zelináře. Ne nějaké heroické povolání či společenskou osobnost, ale prostého zelináře. Už jen to vybrané povolání je geniální metaforou.
Masaryk v Hovorech s TGM řekl, že „potřebujeme padesáti let nerušeného vývoje, a budeme tam, kde bychom chtěli být už dnes“. Budeme první generace, která oněch padesát let dostane? A co si budeme o Češích v roce 2039 vyprávět? A kde vlastně chceme být?

Erik Tabery
Šéfredaktor týdeníku Respekt

Milan Jaroš

Vystudoval fotografii na FAMU. Od roku 2008 pracuje pro časopis Respekt. Fotografuje v Česku, ale i ve světě, malé i velké události, fotografie napříč žánry. Za svou práci pro Respekt byl opakovaně oceněn na Czech Press Photo (hlavní cena, cena diváků, grant Prahy) a získal druhou cenu Unicef award v roce 2009. Mimo Respekt spolupracoval s médii jako New York Times nebo agenturou Bloomberg.

Post a Comment

© 2020 400 ASA