Nová výstava MALÉ NĚCO – Adam Hříbal

7. 3. u nás začíná nová výstava – Malé něco Adama Hříbala. Výstava, která tématicky navazuje na výstavu Pot, Slzy, La Putyka. Ukazuje poslední 3 roky, roky COVIDU.

Adam Hříbal se narodil v roce 1991 v Praze. Od roku 2016 fotografuje práci lékařů na zahraničních humanitárních misích. Ve stejné době se začal věnovat uprchlické krizi a dokumentuje život uprchlíků v Jordánsku a Řecku, kam se opakovaně vrací na ostrov Lesbos. Spolupracuje s 2. lékařskou fakultou a filmovou produkční společností Hypermarket Film, kde je fotografem na filmových placech a stará se o její věhlas.

S režisérkou filmu Velké nic, Marikou Pecháčkovou, vedl rozhovor o své výstavě Malé něco.

Adame, je v něčem tenhle soubor pro tebe výjimečný?
Je v něm asi nejvíc času a práce. Dřív jsem fotil především reportáže nebo dokumentoval práci lékařů v zahraničí. Nemělo to úplně dlouhodobý ucelený koncept. Tohle je asi první soubor, u kterého jsem od začátku myslel na nějaký celek, který bych se chtěl vystavit.

Co ti v tom přemýšlení pomohlo?
Přítomnost u filmového štábu, co točil podobnou věc. Jim vznikal pod rukama dokumentární film o pandemické době. Vít Klusák o tom občas mluví, jak je nervózní při každém dokumentárním natáčení, že se „nic“ nestane. Neustále musí nad natáčením přemýšlet a pořád to vztahovat ke své myšlence. Točili jste spolu film s názvem Velké nic. Viděl jsem, jak jste spolu hledali obrazy, které nejsou jen zábavné, bizarní nebo tragické, ale také výzvy k přemýšlení. To pozorování štábu mi myslím pomohlo nad tím přemýšlet jinak.

Jaké to pro tebe bylo být současně fotografem filmu a paralelně si fotit svůj soubor?
Nebylo to první natáčení, u kterého jsem byl, tak jsem měl nějakou představu. Snažil jsem se vyhýbat kameře, abych nezacláněl záběru, fotit štáb a do toho jsem si dělal i ten svůj soubor. Bylo skvělý, že jsme díky filmu byli v úplně opačné situaci než většina lidí, kteří mají tu dobu spojenou s tím, že byli zavření doma a odtamtud pracovali. To my vůbec nezažili, my byli denně v terénu. Byla to vlastně záchrana a zároveň příležitost udělat si něco svého.

Co bys fotil nebýt tvé role filmového fotografa?
V té době asi jen demonstrace. Myslím, že jako fotograf stále dost bojuju s jistou formou strachu nebo studu jít v některých nepříjemných situacích
úplně blízko a fotit. Jsem si vědom, že u mnoha situací bych měl být blíž nebo na jiných místech. Demonstrace je jedno z mála prostředí, kde to neřeším.

To je zvláštní. Jak to?
Bude to možná znít divně, ale čím víc s někým nesouhlasím, tím líp se mi fotografuje. Když mě na demonstracích neposlali rovnou do háje, tak jsem se s nimi i často bavil. Nechtěl jsem je hned odsoudit. Spíš s nimi prostě jen mluvit. Já mám svůj názor, oni opačný, ale to pořád neznamená, že to musí být automaticky agresivní debata.

Demonstrací jsi ale i tak nafotil dost.
Po asi desátý antivax demonstraci jsem to přestal počítat. Fotíš celou dobu vlastně smutný lidi. Už se mi z toho ke konci stal stereotyp. Pořád stejný fotky. A navíc i tváře! Všechny je už znám. Největší bizár je jejich proměna z antivaxerů do podporovatelů Ruska. Cíl mají pořád stejný, jen mají jiná téma. Nejdřív jim vadili uprchlíci, pak covid, a teď Ukrajina.

Co myslíš, že je jejich cíl?
Většina jen naslouchala někomu, kdo šířil dezinformace a fanatizoval dav. Tihle vůdci to často měli jen jako podnikatelský plán a snažili se na tom strachu, agresivitě a naivitě vydělat
a zároveň destabilizovat společnost. Někteří si šli na náměstí jen vyventilovat své přetlaky a křičet.

Když se děje nějaké drama, musíme zapnout vnitřní alarmy a jde tak skvěle utéct obyčejným životům. Těm, které nemají velké hrdiny, které nejdou jednoduše rozdělit na dobro a zlo,
které jsou naopak čím dál tím složitější. Mnohem pohodlnější je najít si venku nějakého nepřítele a držet se v modu přežití. Zdá se, že žít obyčejný život bez dramat je to nejtěžší.
Možná částečně proto mám hodně rád fotku dvojice v parku pod Letohrádkem královny Anny. Přijde mi nejjemnější a nejupřímnější. Nic moc se na ní neděje. Nebo je to na rozdíl od dalších fotek strašně obyčejné. Na všech ostatních je umírání, nebo vztek, naléhavost covidové doby. V téhle fotce jako by bylo to „nic“, a přitom i to „něco“.
V čase, kdy si lidi nemohli být fyzicky blízko, šli tihle dva lidé do parku a opravdu nevím, co si říkali – třeba že vyhrála Sparta? Spíš něco důležitého pro oba dva. V téhle nenápadné fotce je pro mě otisk covidu v té nejčistší formě.

Břevnov 2023